Ahoj kamarádi, tady Kubíček. Možná mě už znáte. Nebo ne? Teta Sára mi řekla, že když už mám mít ten klidový režim po operaci, ať se trochu představím. Tak jo. Jsem ten Kubíček, kterýmu nebylo dopřáno dívat se na svět všema barvama světa. Vlastně ani černobíle. Já totiž nevidím. Nic. Vůbec. Jak jsem žil, než jsem se dostal do království tety Jany, vám vyprávět nebudu. Moc si to nepamatuju a možná ani pamatovat nechci. No řekněte, kdo by chtěl vzpomínat na časy bez domova, ve špíně na ulici, bez lásky a s prázdným žaludkem? Já tedy rozhodně ne. Co vám ale musím říct, tak nějakou záhadou jsem přestal vidět na jedno očičko. Netrvalo dlouho a už jsem neviděl ani na to druhé. Tou dobou se mě naštěstí ujala teta Jana a dala mi něco, o čem se některým kočičkám ani nezdá. Dala mi pocit bezpečí. Jistotu toho, že už mi nikdo neublíží. Několik dnů jsem objevoval to krásné kočičí království. Ve vzduchu byla cítit příjemná vůně, taková sladká, jako nejsladší cukrová poleva .. voní takhle láska? Bylo mi tady moc příjemně. Všichni tady žijeme v harmonii a vzájemně si pomáháme zapomenout na ty časy zlé, plné strastí a společně tvoříme místo, kterému můžeme říkat DOMOV. Víte .. jednou jsem zaslechl větu, možná ji také znáte .. ,, Vše, co je krásné, je očima neviditelné “ .. nejdřív jsem to nechápal, vždyť když jsem viděl hezkou kočku, nebo kus pěkně vypadajícího jídla, tak to bylo krásné! Ale to jsem ještě nepoznal tu pravou krásu. Tu krásu, kterou jsem začal vnímat díky Janě a její obrovské zvířecí rodině. My tady nejsme výstavní modelové, mnohým z nás chybějí končetiny, srst, ocas, nebo jako mně – oči. Nemáme papíry a nevyhráváme soutěže krásy. My tady žijeme jeden pro druhého, staráme se o sebe navzájem a projevujeme si to krásné uvnitř v nás. To sladké. Lásku. Po několika dnech mě teta Jana odvezla na nějaké místo, prý veterinu. Co to je? Já nevím. Vím jen, že ten pán říkal, že mě ty očička musí tlačit. Hodně tlačit. Rozuměl jsem mu a chtěl jsem přikývnout, ale do teď nevím, jestli si toho někdo všimnul. Já je totiž neviděl. U tety Jany jsem byl všeho všudy asi měsíc. Nebo dva? Nemám tušení, jak se to počítá. Včera mě opět naložila do auta a jeli jsme k tomu stejnému pánovi. Tentokrát mě tam ale teta Jana nechala. Přes noc. Bál jsem se. Že ji ztratím a že budu zase sám. Vím, že pozdě večer, když už se mi začaly klížit oči, jsem neusnul tak, jako tomu bývá každý den. Když jsem se probudil, ucítil jsem změnu. Moje oči už nebyly na vypadnutí! Vlastně .. nebyly vůbec. Stále nevěřím, že se mi přes noc ztratily .. Brzy mě to ale přešlo a začal jsem pociťovat, jaká obrovská chuť do života se ve mně probouzí. To jsem ale ještě nevěděl, jaká ohromná změna v mém životě nastane! Zpátky jsem nejel domů k Janě .. nene. Jel jsem o něco dál. Jel jsem k tetě Sáře. Nebo bych měl spíš říkat mámě? Ještě mi to úplně nejde přes jazyk, přece jen, jsem druhý den po operaci a zároveň druhý den v novém domě. Ale co je hlavní a vím jistě .. jsem ve SVÉM domově. Se svojí rodinou, kterou mi už nikdo nevezme. Nikdy.
JK 24.7.2022
